Letargie

20108482_1568445226520496_4905948368167002440_n

Když je nalezeno první tělo – muž známý pod přezdívkou „oko ulice“, již získal během několika let, kdy spolupracoval tajně s policií, zatímco se pohyboval v karlovarském podsvětí – zůstávají ještě vyšetřovatelé v klidu a případ řeší jako standardní vraždu. Ovšem další, podobně brutální a nekompromisní čin následuje, obětí je další pochybná osobnost, která to před lety hrála na obě strany, a v tu chvíli je jasné, že se na scéně objevil pachatel, který si své oběti vybírá podle specifického měřítka.
Policie požádá o pomoc muže, jenž měl před několika lety na starosti „práskačskou“ agendu a má šanci celé situaci porozumět víc, než kdokoli jiný. Alexandr Kraus má ovšem víc než dost vlastních problémů. Stav jeho otce, umístěného v Alzheimercentru, se rapidně horší a v redakci novin, kde po odchodu od policie pracuje, na něj začínají tlačit ohledně vyání vlastní knihy.
Přesto se rozhodne rodinnému příteli, podplukovníkovi Gáborymu, vyhovět. Vrací se do světa, o němž si myslel, že je pro něj uzařenou záležitostí, využívá svých znalostí a možností a společně s mladou vyšetřovatelkou jde proti proudu dvou nebezpečně rozbouřených řek – té policejní, jež odmítá přijímat jeho způsob vedení vyšetřování, a především proti té, kterou dokáže mistrně sjíždět samotný pachatel. Ačkoli se zdá, že vše je teprve na začátku a veškeré indicie jsou skryty, někdo si to zřejmě nemyslí a nejen Sašův život se ocitá v ohrožení…

 

Ukázka z knihy -

Saša se otočil na ženu vedle sebe. Výraz měla stále zachmuřený a mlčela.
„Děje se něco? Vypadáte, jako byste zapomněla vypnout plyn.“
Ještě okamžik koukala slepě do prostoru s hlavou upřenou na malé hřiště, kde si na velké kovové pružině hověl dřevěný kohout, a pak z ní pomalu vypadlo:
„Mám dojem, že dnes už potřetí vidím jednoho muže. Asi jsem po tom všem paranoidní, ale tohle vážně nemůže být náhoda.“
„Jste si jistá?“ zeptal se Saša klidně a nehnul ani brvou. Usmíval se a přikyvoval.
„Jsem.“
„Na kolik procent?“
„Na devadesát pět,“ nezaváhala Vlasta Pokorná ani na sekundu.
„Tak mi řekněte, kde ho vidíte. Ale nekoukejte se tam. Máte u sebe nějaké fotografie? Nebo třeba noviny, časopis?“
„Mám jen katalog od Avonu.“
„Vytáhněte ho. Klidně, pomalu, nespěchejte. A vyberte náhodně nějakou stranu, chvilku listujte. A pak mi tam na ni ukažte prstem.“
Začala levou rukou lovit v kabelce.
„A teď mi povězte, kde stojí ten muž,“ řekl Saša.
„Na křižovatce, jak je veterinární stanice. Ten třetí dům v kopci.“ Vyňala katalog a nalistovala jednu stranu, nahlédla do ní, opět katalog zavřela a znovu listovala. Saša musel uznat, že rozhodně nepanikařila. Dokázal si představit, že seděla v té místnosti, za níž se střílelo, v naprostém klidu, v duchu si odpočítávala minuty a ani nehlesla.
Nechala katalog otevřený na jedné straně a dvakrát na něj poklepla.
„Myslíte, že mě někdo sleduje?“ zeptala se.
„Nevidím důvod, proč by to kdo dělal,“ odvětil Saša, „ale opatrnosti není nikdy dost.“
Předklonil se, jakoby se snažil na to, co ho zaujalo, podívat zblízka a přimhouřil oči. Vzhlédl nahoru ke slunci, dal si ruku nad čelo jako štít a stoupl si. Slunce stálo ideálně nad ním a svítilo mu do očí. Nijak agresivně, ale dalo se uvěřit tomu, že nic nevidí.
Popošel kousek dál, otočil se směrem ke křižovatce a dal si před sebe katalog.
Muž, kterého v dáli viděl, stál ležérně opřený o zeď veteriny. Bylo to až příliš daleko na to, aby rozeznal jeho obličej nebo i třeba směr, kterým muž hledí, ale přesto mu na něm přišlo něco povědomého.
Otočil se na Vlastu Pokornou a podával jí katalog.
„Jdeme pomalu ke stanici.“ Sáhl do kapsy pro telefon. „Držte mi to v úrovni očí.“
Poslechla, on do katalogu chvíli hleděl, potom chvíli do telefo-
nu a dělal, že vytáčí číslo, které před sebou četl. Jestli ji někdo sledoval a zároveň věděl, co je Saša zač, bylo by s podivem, kdyby tahle estráda prošla, ale pořád to bylo lepší než cizince vyplašit.
Zmáčkl na telefonu číslo, které potřeboval. Žitný to zvedl okamžitě.
„Co se děje?“ Jeho chraplák zněl v telefonu ještě drsněji než při osobním setkání.
„Potřebuju od tebe spolupráci,“ řekl bez okolků Saša. „Která okna ve druhém nebo třetím patře směřují na parkoviště? Potřebuju, aby odtamtud byla vidět křižovatka, která spojuje Ondříčkovu a Horní Kamennou. Ideálně s výhledem na domky, které stoupají do kopce, třetí z nich je veterinární stanice.“
„Vím,“ odpověděl policista a v telefonu něco zachrastilo, sekundu bylo ticho a pak se zvuk ozval znovu. „Tam bude vidět od podplukovníka nebo z archivu. Jestli výhled nezastiňujou stromy.“
Znovu ten rachtavý zvuk.
„Ty tam něco stloukáš?“ zeptal se Saša.
„Opravuju si kolo, mám prasklej ráfek.“
„Tak toho nech, sežeň dalekohled, běž do archivu a podívej se oknem tím směrem.“
Chvíli bylo ticho.
„Jsi tam?“ zeptal se Saša.
Ještě ho čekala krátká prodleva a pak se ozvalo odemykání.
„Jsem tady,“ oznámil Žitný.
Tak tohle pracovní nasazení bylo pro změnu v naprostém pořádku.
„Skvěle. Jaký máme výhled?“
„Víc než dobrej, kolego. Co nebo koho hledáme?“
Saša pohybem ruky zastavil Vlastu Pokornou, ale naznačil jí, ať katalog stále drží naproti jeho očím. Koukal do něj a přejížděl po lescích na rty, z nichž jeden s příchutí granátového jablka byl bonusem k nákupu nad dva tisíce.
„Měl bys vidět chlapa ve tmavém kabátu. Opírá se o zeď. Popiš mi, jak vypadá.“
Ozvalo se funění. Asi zbytky vzduchu po rychlé chůzi po schodech. „Hnědej kabát, tmavý kalhoty. Je hubenej, má dlouhý hladký a asi řídký vlasy, skoro až po lopatky.“
„Vydrž.“
Saša sklopil telefon a s úsměvem ukázal Vlastě Pokorné na svoje boty. Jestli je někdo sleduje, ať si to přebere, jak chce. „Běžte zpátky na lavičku. Počkejte tam.“
„Ale já už –“
„Běžte tam, prosím,“ dodal s úsměvem, ale snažil se za ním mít vážný výraz.
Poslechla a odpojila se od něj.
Saša přiložil znovu telefon k uchu.
„Toho chlapa jsem viděl včera na hřbitově. Nevěřím na náhody. Jestli tam máte poblíž té křižovatky nějakou hlídku, ať se k němu pomalu stáhne, ale hlavně neburcuj celou stanici. Řekni to jen Andree. Nevíme, jestli je sám. Když uvidí, že se k němu hrne houf policajtů, může nasednout do auta a je v tahu, nebo ho budeme nahánět přes celé město.“
„Nechám tam poslat nejbližší hlídku.“
Saša položil telefon.
Jestli je ten člověk, který si vzdušnou čarou dobrých dvě stě metrů od něj hoví u zdi, profesionál, už dávno tuší, co se to kolem něj děje a každou chvíli zmizí. Jestli ne, jestli to je packal, co se nechal najmout na něčí sledování, protože nemá doma do čeho píchnout, bude bez tušení čehokoli podezřelého sledovat svůj objekt.
No… a jestli to je jen náhoda, jestli se shodou okolností jeden člověk dostal ve dvou dnech dvakrát na dostřel Saši, nic se mu nestane, pokud má u sebe platné doklady a solidní nervy, aby zvládl pár standardních policejních otázek.
Když zmizel za rohem finančního úřadu, přidal Saša do kroku.
Okolo sebe zatím žádného policistu neviděl, ale stejně tak nezahlédl nikoho, kdo by vyčníval. Nikdo přespříliš klidný a postávající, nikdo „nenápadný“ nebo naopak přespříliš se rozhlížející.
Všechna zaparkovaná auta vyhlížela prázdně. Jedno z nich, bílá dodávka, parkovalo pravým zadním kolem na chodníku. Uvnitř seděl muž v kšiltovce s rukama na volantu, ale Saša předpokládal, že nikdo příčetný, kdo by se chtěl vyhnout policii, by tak nesmyslně auto neodstavil.
Zahnul mezi domy do úzké uličky, prošel mezi širokými zamřížovanými kanály a nechal se sjet pohledem od Vietnamce v umolousané zástěře, který si zapřený jednou nohou o zeď vychutnával cigaretu.
Na konci uličky bez váhání vyšel, snažil se působit nenápadně. Nerozhlížel se na všechny strany. Muž s dlouhými vlasy stál před pěti minutami vedle malého výkladu veterinární stanice a otálel tam pořád.
Saša přešel na druhou stranu ulice, kde proudil o poznání menší dav lidí, jelikož se tu nenacházely žádné restaurace, pouze jediný obchod s kořením.
Od muže ho nyní oddělovalo asi třicet metrů šedivého, popraskaného a stále sílícím sluncem vyhřátého chodníku.
Přidal do kroku.
Muž se otočil ve chvíli, kdy už si byl Saša jistý, že je to tentýž chlap, který na něj valil uslzené oči u kamenného náhrobku, když s Andreou odcházeli ze hřbitova. Byl stejně oblečený, jen vlasy neměl tak nedbale rozcuchané, ale sčesané dozadu. Na temeni mu prosvítalo malé bílé kolečko.
Teď z blízkosti bylo znát, že je to čahoun. Blížil se ke dvěma metrům. Nebyl to ideální typ pro sledování. Tedy byl, ale v případě, že by někdo sledoval jeho. Nebyl vyloženě svalnatý, spíš šlachovitý. Lokty měl vystrčené do prostoru, dlouhý krk částečně překrývaly vlasy.
Jakmile Sašu spatřil, svižnou chůzí se vydal dolů okolo dveří veterinární stanice a zahnul doprava.
Nemělo smysl na cokoli čekat. Saša se rozeběhl, zahnul stejným směrem a vzdálenost mezi ním a vlasáčem rychle zkrátil. Ačkoli měl muž minimálně o deset let méně, nevypadal, že by byl ve vrcholné formě. Dlouhé tělo rozhýbával jen pomalu.
Otevřel se před nimi park, který patřil ke komplexu hotelů vlastněných srbským magnátem. Chodníky dlážděné drobnými barevnými kostkami tu procházely zelení, všude byly keře s rašícími pupeny a řady zastřižených stromů. Uprostřed parku stála kašna se sousoším, antický mládenec držel v náručí svou vysněnou dívku a strkal jí do úst hrozny. V tuhle dobu ještě nebyla kašna napuštěná, trysky byly zajištěné a zakryté plastovými obaly.
Zde už nějací lidé byli. Vlasáč mezi nimi sprintoval, jednoho turistu v klobouku odstrčil a mezi dalšíma dvěma se propletl i přes svůj výškový handicap překvapivě hbitě.
Saša za běhu zvedl telefon. Luděk Žitný už na hovor čekal.
„Kde jsi, hlídka vás nenašla,“ funěl do telefonu.
„Probíhám parkem u Aqua Maríny, musí mít někde v okolí zaparkované auto.“
Zdálo se, že muž před ním zvolňuje.
Policista si povzdechnul. „Nemůžeme vás nahánět po celým městě, Sašo, nechtěj mě nasrat. Zařídím, ať ho pár kluků od nás nadjede. Jestli míří na západ, bude probíhat kolem hotelu Central, tam je jen jedna cesta. A do kopce do lesů šplhat nebude.“
„Jak říkám, někde tam bude mít auto.“
Muž před ním zastavil úplně. Stál na rohu hotelu, kousek od dveří se zásobováním. Vedle něj byla čtyři zaparkovaná auta na rezervovaných místech, ale nehrnul se ani k jednomu.
Saša si přitiskl telefon k uchu.
„Stojí u Aqua Maríny, pošlete sem někoho, ať –“
Příliš pozdě si všiml rozběhnutého muže napravo. Ten ho nabral pod ramenem, zdvihl do vzduchu a praštil s ním o štěrkem vystlanou cestu…